Vojnův Městec
česky english deutsche
Úvodní stránka » Městys » Historie » Články o historii » Honza, švestková bába a kotlík

Honza, švestková bába a kotlík

27.8.2006, Jiří Marek

Honza byl žrout, sežral na co přišel a ještě mu nestačilo. Pověst se nesla, že Honza bezedným žaludkem stráví tolik potravy, co houf dřevařů. Však prý také sílu měl za kolik chlapů! Lehounce vytrhl z kořene leckterý dub, povoz, se kterým dva valaši sotva hnuli, sám hravě zvládnul. Honza byl prostě chlap jak hora. Dlouhý půl sedmé stopy, na hlavě místo vlasů rezavé štětiny, hubu širokou od ucha k uchu, kolem nosu samé pihy.


Lidová pověst
 

Copak o to, dobračisko byl, ale takový nenažranec! Svým apetitem bavil mnichy a panstvo až ve žďárském klášteře. Nejednou nechali si pro jedlíka z Cikháje poslat. A právě toho roku, co rybáři poprvé slovili Dářko, vracel se zrána od kláštera Honza k Cikháji. Měl za sebou celou noc hodování. Na posezení snědl štiku sáh dlouhou, jak dřevo silnou, vařenou na mnoho způsobů. Sázku tak mezi opatem a vévodou polenským pro představeného kláštera vyhrál. Ještě na cestu dostal pecen chleba a putýnku sýra! To aby mu pochodem nevyhládlo.

Zprvu pochodoval Honza rázně, brzy však vahou nacpaného břicha se uhřál a odpočíval na mezi u cesty. Po chvíli z dálky uslyšel hrkot vozu. To od Tišnova švestková bába veze švestky na trh. Chce je tam, jako i jiné roky, dobře zpeněžit a na podzimním trhu rozprodat na povidla selským hospodyním.

Úvozem od kláštera zvedá se pozvolna cesta. V dvoukolové káře koník kluše, tetka sedí na kozlíku a práská bičem. Honza za ní s břehu volá: „Kam pak tetka jedete?“

„Jedu na trh do Vojnova!“

„A co v tý káře vezete?“

„Švestky vezu na povidla, do  švestkových knedlíků, do buchet i na koláče, na sušení i do táče, do jáhlové kaše sladké, i na vdolky z mouky hladké, též na mnohá dobrá jídla. Kup si Honzo! Kup Honzíčku!“ křičí tetka z kozlíku.

„Já bych jen tak trochu k snědku,“ praví na to stydlivě Honza.

„Tak si sedni zde na zadku do vozu, jez!“ ponouká horlivě tetka. „Co sníš, než dojedeme do Městce Vojnova, vše grošem jedním zaplatíš!“

Honza sáhl do měšce a grošík položil tetce do dlaně. Na vůz vylez, rád je, že se kousek sveze.

Koník poslušně táhne těžkou káru. Tetce oči se klíží únavou. Aby ne, když nocí jela. Na Borkách se však koník plaší. Vzpíná se, po dvou zadních nohách brzy kluše. Když už kára sjíždí k Městci, celý v luftě visí. Tetka se ze sladkého spánku probouzí a hned se chápe opratí. Zastavit chce káru – nejde to však. „Jakés machle čert tu tropí svými čáry!“ křičí tetka, když myšlenka hlavou ji bleskne. Ohlédne se po Honzovi. Tomu se huba blyští od švestek. V slámě si jak čuně hoví. Švestky v koších nejsou žádné. Jak je všechny Honza sežral, váhu na záď vozu svedl a koně tak v postroji na dlouhém oji zvedl vzhůru.

Zdrcená tetka, co o strom zastavili, u káry stojí. Bojí se podívat na tu zkázu. Hned však, jak jí jenom odtrnulo, spustí v jednom rázu hromobití na Honzovu provinilou tupou hlavu. „Za švestky jsem koupit chtěla z mědi kotel na povidla. A ty jsi mě nectě podveď! Div, že jsi mě s koněm nesněď! Darebáku! Podvodníku! - Bodejť by tě v žravou štiku rarach změnil pomocí pekla!"

Tetka huláká celá vzteklá. Honza však na to klidně: „Grošem zaplatil jsem ti přece! Tak jak zněla naše smlouva… cesty kus je do Vojnova… Jsi mi dlužna ještě švestky!“

Jako by praštil do tetky hrom! Překvapená trčí, vztek v ní vře a zlost, a rychle po biči sahá. Potom ran krupobití cítí Honza na svém těle. Že byl nacpán jako pytel a nemohl vstát, jenom chroptěl: „Nebij mě, už mě nech! Koupím já ti kotel v městě!“ Na ta slova švestková bába slyší.

Když pak do Městce přijeli, hned se ptali na kotláře. Poslali je za mistrem Kejdou. Ten, že dělá pevné kotle, šumné z mědi, ba i levné. Tedy ukázal jim své zboží mistr Kejda. Honza uchýlil se hned ke lži. Pomlouvá všechny hrnce, pánve, mísy, bábovky i konve. Mistr vzteky bledne jako zeď, když tetce se kotel líbil a Honza ho strašně haní: „Jakýpak je tohle kotel! Tak za nočník pod mou postel.“

To už mistr nevydržel! Dost měl těch lží. „Buď tvůj tak jak ho zříš, když jej plný nakadíš!“ křičí vztekle Kejda.

„Platí!“ podal na to Honza ruku. Čtyři svědky k tomu povolali a Honzovi hned na to katě dolu slítly.

Ženské leknutím piští, kolem kotlíku stojí chlapů mandel a všichni z plna hrdla křičí: „Hrome, ten má na to sílu, a jak se hned staví k dílu!“

Honza už je v plné práci. V kotli to jen plácá, šumí, lidí hejno na to čumí a k tomuhle kadivu slyšet jsou slova obdivu.

„Jejda!“ kulí oči mistr Kejda. Nad kotlem se párou kouří.

„Kotel je plný! Plná míra! hučí zástup.

Kotel patří Honzovi. Tetka radosti má za tři. Hladí lesklou, měděnou stěnu kotle - pěkně teplou - a bezzubou hubou švidrá: „Ten bude fajn na povidla!“


 Podle Richarda Neugebauera upravil a napsal Jiří Marek.

R.Neugebauer vydal v roce 1970 sebrané pověsti, povídky a povídačky o čertovi z Tisůvky pod názvem Čertův kámen. V šesti obsáhlých volně veršem vyprávěných pověstech složil v jeden celek několik samostatně sebraných povídaček. V celku Velká Štika je zakomponovaná povídačka o městeckém kotlíku. Pověst o Velké Štice vyprávěl Neugebauerovi Petr Jokl z Cikháje. Za tip a zapůjčení knížky děkuji panu M.Vlachovi.