Vojnův Městec
česky english deutsche
Úvodní stránka » Městys » Historie » Přepis kroniky » Historie podle Šabaky VII.

Historie podle Šabaky VII.

6.6.2007, Jiří Marek

Téměř dvacet stran obecní kroniky popsal učitel Šabaka líčením první světové války a následného vzniku ČR. Tedy událostmi spíše světového než "obecního" významu. Ovšem nelze se ničemu divit. První světová válka a vznik samostatného prvního státu Čechů a Slováků, to byly události, které otřásly osudy všech tehdejších místních obyvatel. Navíc Šabakovo líčení těchto významných dějin v historii naší republiky má jeden exkluzivní rozměr. Jedná se o popis událostí  z pohledu UČITELE tak, jak byly presentovány žákům ve školních lavicích v roce 1924, kdy pravděpodobně zapsal Šabaka tyto řádky do obecní kroniky.

Přepis Pamětní knihy obecní 1924 - 1981

Stránky 21 – 39.

Vznik Československé republiky

Když r.1871 porazili Němci Francouze, odňali jim krásné země: Alsasko a Lotrinsko. Francie Německu musila zaplatiti neslýchanou válečnou pokutu 5 miliard franků. Od té doby pomýšleli Francouzi na odvetu. Vítězstvím nad Rakouskem r.1866 zpychli Němci nad míru a po r.1871 svou zpupností, panovačností a bezohledností vzbuzovali odpor a nenávist celého světa. Německé průmyslové výrobky zaplavovaly Rusko, Balkán i daleké zámoří na úkor ostatních států, zvláště Anglie. Zakládány německé osady v Asii, v Africe i na australských ostrovech. Vojenská moc německá, vliv Německa v Turecku, dokonce i v Bulharsku, Rumunsku a Řecku a i v Rakousku, kde vládli králové z německého rodu, budily obavy zvláště ve Francii, kde dávno přestalo se mysliti na odvetu a muselo se pomýšleti na obranu proti možnému německému útoku; ale i Rusko a Anglie byly znepokojeny.

Již neomalený německý státník Otto Bismark zpupně prohlásil, že Němci mimo Boha nebojí se nikoho na světě. Ve světové válce však svými hanebnostmi ukázali, že ani boha se nebojí. Nohsledové Bismarkovi harašili heslem:“Ohněm a mečem!“ Napětí mezi Francií, Ruskem a Anglií (trojdohodou) sjednané, a mezi Německem, Rakouskem a později i Tureckem (trojspolkem) s druhé strany, způsobovalo horečné zbrojení na zemi, na moři i ve vzduchu.

Německý národ vychováván byl v nemravné zásadě, že moc platí více než právo, učenci jeho mudrovali, že Němec je nadčlověk, ostatní národové méněcenní a Němcům za podnož určení. Císař Vilém II. ve svém slepém slavomamu snil o panství nade vším světem a domníval se, že třeba jest jen vtasiti meč německý, aby všichni ostatní národové se octli před ním na kolenou. Rakouský císař František Josef, sešlý stařec, přenechal řízení vojenských záležitostí svému synovci a následníku trůnu Františku Ferdinandovi, se kterým se Vilém II. často scházel a s nímž umlouval válku proti Dohodě. V obou říších, německé i rakouské, bylo vše k vále připraveno. Hledala se k ní jen vhodná záminka. A ta přišla neočekávaně.

Nastal „Vidov dan“, 27.června 1914, v den, kdy truchlí Srbsko nad zašlými hroby padlých svých bohatýrů na Kosově poli, (r.1389), na němž zničena byla srbská samostatnost. V tu dobu přijel následník František Ferdinand se svou chotí Žofií, do srbské Bosny, kde Rakušáci oslavovali odtržení bosenských Srbů od mateřského Srbska a přivtělení jich k Rakousku. A tu dne 28.června 1914 při slavnostní projížďce v Sarajevě, byl následník a jeho choť zastřeleni bosenskými studenty, kteří v mladistvém roznícení chtěli pomstíti pohanu svého národa.

Dávno hledaná záminka pro vypovězení války byla tedy nalezena. Dne 23.července podalo Rakousko Srbsku příkré ultimatum (poslední prohlášení( kde vysloveny takové požadavky, že jich Srbsko nemnoho přijmouti. Bylo ochotno k nejzaším ústupkům, ale Němci, zvláště ve Vídni, a Maďaři v Pešti zuřivě žádali, aby nenávidění Slované – Srbové byli vyhubeni. V Rakousku byl to zvláště zpátečnický hrabě Stürgkh, předseda ministerstva, a zahraniční ministr Berthold, v Maďarsku pak hrabě Tisza, hrubý s surový utiskovatel všech nemaďarských národností v Uhrách, a největší zločinec, arcivévoda Bedřich, surový žoldnéř a krvavý tyran. Všichni tito přičinili se o to, že 26.července 1914 prohlášena byla mobilizace a 29.července vypovězena Srbsku válka. Osudný krok byl učiněn za předčasného jásotu Němectva a Maďarstva. Anglie i Rusko, aby zabránily válce, žádaly, aby se sešla konference, která by rozpor srbsko-rakouský po dobrém urovnala. Ale německý císař, který se již války dočkati nemohl,nabádal Rakousko, aby nepovolilo. A sám dne 1.srpna 1914 vypověděl válku Rusku a 3.srpna Francii.

A tak rozpoutala se světová vichřice, strašlivá válka, jaké nebylo, co svět světem je. Bitvy netrvaly, jako za minulých časů hodiny, ale celé měsíce, ba i léta. Neodehrávaly se na jednom místě, ale současně na stech bojištích, často od sebe na tisíce km vzdálených. Nekonaly se jen na zemi, ale i pod zemí, na vodě, pod vodou i ve vzduchu. Lidé se nevraždili jen sečnou a střelnou zbraní, ale i výbušnými látkami a otravnými plyny. Neúčastnily se bojů jen tisíce bojovníků, ale nemírné řady milionů vojáků bílých, žlutých i černých. Němci hned na počátku prohlašovali, že je to zápas Slovanstva s Germánstvem.

Téměř všecka Evropa a polovice Asie i Ameriky octla se ve zbrani. Při dohodě stály: Francie, Rusko, Anglie, Srbsko, Černá Hora, Rumunsko, Řecko, Portugalsko, Japonsko, později i Itálie a Spojené Státy severoamerické. Na straně nepřátelské byly: Německo, Rakousko, Turecko a slovanské Bulharsko. Neutrální zůstaly a války se neúčastnily toliko Švýcarsko, Španělsko, Dánsko, Norsko a Švédsko.

Německo, aby si proklestilo nejkratší cestu do Francie, kterou v šesti týdnech chtělo povaliti, vrhlo se na malou Belgii, ačkoli tento stát měl zaručenou nedotknutelnost i od Německa; německý kancléř Bethman Holweg surově prohlásil, že úmluva o neutralitě Belgie jest cárem papíru. Současně Rakousko udeřilo na malé Srbsko. V obou zemích počínali si Němci a Maďaři hůře než barbarští Hunové, pálili, loupili, vraždili jako za středověku, a co nemohli odvézt do Němec, svévolně ničili, zejména nádherné a starožitné budovy střelbou úmyslně bořili. V několika dnech dobyta téměř celá Belgie a nesčíslné zástupy německé valily se do nitra Francie. V Srbsku vedlo se však Rakušákům nevalně. Malý, ale statečný národ srbský v obraně své domoviny konal pravé divy udatenství a Rakušáky zahnal. Když však celá země byla později zaplavena Němci, Rakušany a Bulhary a obsazena i Černá Hora, vyšli Srbové z vlasti, aby bojovali na jiných frontách. Srbsko vyvražděno, zpustošeno, zloupeno způsobem neslýchaným. Ze 4 milionů lidí před válkou zbyly 3 miliony. 60.000 žen, dětí a starců vzteklí Němci a Maďaři popravili.

Ruská přesila s počátku drtila rakouské a německé pluky tak, že již v říjnu 1914 ovládli Rusové Halič až ke Krakovu. Jen pevnost Přemyšl vzdorovala, ale i ta konečně byla dobyta. V květnu 1915 však pod velením generála Mackensena učinili Němci a Rakušané průlom ruské fronty u Gorlice. Rusové ztratili téměř 1.000.000 zajatců, četná děla a nesmírné zásoby válečného materiálu. Rovněž Rumunsko bylo poraženo. Teprve r.1916 ruský generál Brusilov zahnal Rakušany u Lucku.

Nejvíce utrpěla Francie. Vesnice, města, celé krajiny byly srovnány se zemí, nebo se staly hromadou kamení. Půda rozryta jamami, silnice a stromy zmizely v krupobití obrovských střel. Vzácné knihy, drahocenné obrazy a starožitnosti odváženy z dobytých krajů do Německa. Továrny a doly rozkotány, stroje z nich uloupeny a do Německa odvezeny. Němci mířili přímo k Paříži. Zdálo se, že se blíží neodvratitelný konec šlechetné Francie. Tu však hrdinní francouzští „chlupáčkové“ (vojíni) zatarasili „bošům“ (Němcům) cestu a na řece Marně, v srpnu 1914 ve veliké bitvě vítězství sobě zabezpečili. Pak přišel r.1916 Verdun, nejtvrdší francouzská pevnost. V zápase oň, trvajícím šest měsíců, Německo se mravně i hmotně vyčerpalo.

Dne 23.května 1915 vypověděla Rakousku válku též Itálie, která zápolila pak ve čtyřech velikých bitvách na Soči, až se jí podařilo dobýti město Gorice. Posléze však museli Italové ustoupiti za Piavu.

Persekuce:

Český národ – za války nepřipravený, měl bojovati v rakouských plucích proti nejupřímnějším svým přátelům, a sám přispívati krví i statkem k tomu, aby nad ním samým utržena byla nadvláda německo – maďarská. Prozíraví Čechové viděli, že nastává osudná, dějinná chvíle, kdy se bude rozhodovati na dlouhé věky a snad na vždy též o budoucnosti českého národa. Věděli, že válka je vedena jen pro to, aby potlačen byl slovanský živel v Rakousku. A Němci spojeni svými vítězstvími na počátku války, nikterak se netajili, jak se Slovany a s Čechy obzvláště po vítězné válce zatočí. A tu konečně i ti nejmírumilovnější Čechové, ač z počátku zaraženi a mateni, brzy se vzpamatovali a prohlédli. Němečtí státníci otevřeně prohlašovali, že po českém národě bude veta, že bude umlčen jako rab a spoután jako otrok. Dokonce r.1915 usnesli se na tak zvaném velikonočním programu, který obsahoval tento plán: 1.Universita česká a obě techniky budou zrušeny, neboť jsou pařeništěm panslavismu (všeslovanství). 2.České střední školy budou většinou zavřeny. 3.Školství obecné i měšťanské bude upraveno tak, aby český národ byl co nejdříve poněmčen. 4.Český sněm bude zrušen a říšský sněm ve Vídni bude tak upraven, aby Čechové nikdy již nemohli uplatniti své národní a politické požadavky. 5.Praha a jiná města česká budou úřadovati jen po německu. 6.Všechny úřady v zemích českých musí všecko jednání vésti jen německy… A jiní i navrhovali, aby celý český národ byl vystěhován na Sibiř.

Německé běsnění proti všemu českému neznalo míry ani konce. Přes 100 českých časopisů zastaveno, a ty, jež zbyly, musely uveřejňovat články vládou jim dodávané. Lístky, tištěné na bílém papíře modrou a červenou barvou byly přísně zakázány.

České národní spolky byly rozpuštěny. 18.000 nejváženějších občanů: úředníků, profesorů, učitelů, spisovatelů, žen i dětí bylo zatčeno a odvezeno do hromadných žalářů, kde s nimi soldateska německá i maďarská nelidsky zacházela; nebo zavřeni byli v nezdravých táborech v Göllersdorfu, Hameau, Krapfenvaldu, v Bergu, v Thalershofu, v Komárně a jiných. Někteří ani nevěděli, proč byli jati.

Když pak české oddíly, ano i celé pluky na bojišti dávaly se od Rusů a Srbů dobrovolně zajímati, připadli rakouští otrokáři na prostředky velmi nevhodné. Sáhli neurvalou rukou svou na výkvět národa Národní předáci, jako V.Klofáč, Jos.S.Machar, Petr Bezruč, J.Havlasa, Choc, Netolický, Buřival, K.Kramář, A.Rašín, aj. zatčení, žalářováni, k smrti odsuzováni.

Kdo z vlasti uprchli, byli odsouzeni ku ztrátě cti a majetku; byli to zvláště profesor české university T.G.Masaryk, Ed.Beneš, kteří za hranicemi působili ve prospěch Čechů, a s nimi Slováci M.R.Štefánik, Š.Osuský, Lev Sychrava aj.v.

Ještě v době, kdy osud macešské říše rakouské byl již zpečetěn, ustanovila vídeňská vláda pro celou říši jako jediný úřední jazyk státní němčinu.

Do zemí českých vloženy posádky německé a maďarské. Statky hmotné byly Čechům násilím (vojenskými rekvisicemi) odnímány. Český lid trpěl hlad, neměl dostatek oděvu, nebylo uhlí, svítiva ani jiných potřeb. A za to všecko chtělo Rakousko, aby je Čechové milovali, je podporovali, za ně strádali a mřeli.

Namnoze byli to však i vlastní lidé, kteří rakouským katanům usnadňovali práci.

Zlovolná persekuce českého národa pohnula i širokými vrstvami lidu v hluboký odpor proti rakouskému státu. Ale i cizina byla upozorněna na spoutaný a pronásledovaný národ. Ve Francii vystoupil hned na počátku války na obranu uhněteného národa, profesor Arnošt Denis, a hlásal neslýchanou tehdy věc, že je třeba zpuchřelé Rakousko úplně rozbít a na rozvalinách jeho obnoviti samostatný stát československý.

Čechové na Rusi usedlí, již třetího dne po výbuchu války předložili ruskému ministru vojenství návrh, aby zřízeny byly české legie, které by po boku Rusů mohly bojovati a vydobýti ujařmenému národu českému samostatnost. Již v říjnu poslán byl první pluk české družiny na bojiště. Legie, s počátku počtem skrovné, rychle se rozmnožovaly zajatými Čechy a Slováky.

V říjnu 1914 dlel profesor Masaryk v Anglii. Jako Denis ve Francii, tak Seton Watson, učenec a politik, vzal na se sebe v Anglii slovem i písmem bojovati za požadavky Čechů. Znal dobře Rakousko i Čechy a dávno před válkou celému světu žaloval na maďarské násilí proti Slovákům.

Z Anglie odebral se Masaryk do Ameriky, kde získal presidenta Woodrova Wilsona za podporovatele českých snah za svobodu a samostatnost. Wilson vyslovil památná slova, že příští mír může být uzavřen jen na zásadě sebeurčení národů; tj., že ujařmení národové svobodnou volbou mohou rozhodnouti o svém příštím národním životě. Amerika vidouc, že boj proti Němcům je bojem za lidská práva, za svobodu, za vymanění Evropy z tísnivého tlaku germánského, vypověděla 2.dubna 1917 Německu válku.

Masaryk nejen v Anglii, ve Francii, Americe, ale i v Itálii a Japonsku dovedl získati rozhodující muže pro českou věc. Poněvadž k podepření českých požadavků bylo nevyhnutelně třeba vojska, utvořil na Rusi ze zajatých Čechů velký sbor, jehož pluky měly významné názvy: Pluk M.J.Husa, pluk Jana Žižky, Prokopa Velikého, atd. Ruská vláda zpočátku se vzpírala dáti svolení k utvoření českých legií. Ani revoluční vládcové Miljukov a později Kerenský nebyli přízniví Čechům. Když však ve slavné bitvě u Zborova, 2.července 1917, česká družina pod vůdcem J.Syrovým slavně zvítězila, povolila ruská vláda zřizovati legie ze zajatců.

Na Rusi stal se zatím osudný převrat. Bolševici utvořili vládu dělníků, vojáků a sedláků, již řídili lidé neruští, hlavně židi, Němcům přející a tudíž neslovanští. V čele byli Lenin – Uljanov a Trocky – Bronstein. Rusko stalo se sovětskou republikou. Carská rodina vyvražděna. S Německem uzavřen potupní mír v Brestu Litevském 3.března 1918. Ruská armáda se rozpadla. Němci měli nyní volnou cestu na Sibiř, kde chtěli nabrati potravin pro svou vyhladovělou zemi. Tomu ale zabránily české legie a u Bachmače, v třídenní bitvě čtyřikrát silnější Němce porazili (8.-11.března 1918).

Nyní obrátili se Čechové na cestu k Vladivostoku, kamž po mnohých a krvavých bojích se zrádnými bolševiky dorazili.

Podobně, jako v Rusku, zřizovány byly legie ve Francii, Itálii i v Americe. A na všech bojištích dobývali si vítězných nehynoucích vavřínů. Mnoho hrdinů tlí v Champagni, na pláních Arrasu, u Belloy-Sauberre, u Vouziéresu, u Chemin des Dames, Pallone, na Dosso Alto. Nelekali se ani potupné smrti z rukou rakouských katů.

Konec světové války 1918

Když Rusové ustoupili s bojiště a Italové byli stíháni na vlastním území, rozjásali se znovu Němci a Maďaří v neochvějné důvěře ve vítězství. Němci zahájili strašnou válku na moři ponorkami, kterými ničili anglické lodi. Když však potopili i osobní parník americký, vypověděla Amerika Německu válku.

21.listopadu 1916 zemřel rakouský císař František Josef. Nástupce jeho Karel viděl, že trůn jeho kolísá. Propustil některé ze zloduchů dvorních a svolal poslance k sněmovnímu zasedání.

Ale bylo již pozdě! Čechové byli odhodláni nestarati se již nikdy více o osud trůnu habsburského. Byli to čeští spisovatelé, kteří 19.května 1917 vydali památný projev, psaný A.Jiráskem, který se dožadoval samostatného československého státu se Slovenskem. Dne 6.ledna 1918 čeští poslanci vydali památnou tříkrálovou deklaraci, kterouž jasně a určitě osvědčili, že budou se domáhati sloučení všech větví československého národa v demokratický stát československý.

Konečné právo a spravedlnost zvítězily. Spojení Francouzi, Angličané a Američané donutili Němce k ústupu. Německý generál Ludendorf, stvůra Vilémova, a Hindenburg, vidouce jistou záhubu, vyzvali německou vládu, aby jednala o mír. Bulhaři vzdali se úplně, Turecko prosilo o mír, Rakušané odhazovali zbraně. Pyšné Německo, opírající se jen o bodáky, v několika dnech se zhroutilo. Vilém – „Krvavý“, zločinec, vyvolav válku, má na svědomí téměř 10,000.000 mladých a zdravých mužů, kteří ve válce jako dravá zvěř byli pobiti, prchá!

V Rakousku nastal zmatek. Jen Čechové stáli pevně. Císař Karel podnikal vše, aby si trůn zachoval. Ale marně… Čechové vypověděli smlouvu, kterou r.1526 uzavřeli a kterou Habsburkové nepřestali rušit.

Símě zaseté Čechem Husem vykvetlo Moravanem Komenským a dozrálo v plod Slovákem „Masarykem“.

V pondělí dopoledne dne 28.října 1918 došla do Prahy zpráva, že císař Karel uznává ve smyslu požadavků Wilsonových právo Čechů a Jihoslovanů na nezávislost. Čekal ovšem, že si ho Čechové zvolí zase za krále. Avšak nebylo již třeba svolení, neboť Národní výbor ujal se toho dne vlády země za velkého vzrušení všeho obyvatelstva.

28.říjen 1918

Odvěký sen Čechů se vyplnil. Slováci a Čechové stali se od tohoto dne svobodným členem evropské rodiny samostatných národů. Čechy – Morava – Slezsko – Slovensko, jakož republika „Československá“ vstoupily po třech stech letech mezi svobodné státy evropské.

Nadšený jásot všeho národa rozhlaholil se po vší svobodné vlasti.

Den 14.listopadu 1918 sestoupilo se v Praze „Národní shromáždění“ jež čítalo 270 členů, sbor mužů a žen všech československých politických stran. Téhož den v zahajovací schůzi prohlásil ministerský předseda Karel Kramář, že rod habsbursko-lotrinský na věčné časy se zbavuje všech práv na trůn český a vyhlašuje se republika. Profesor Masaryk – dosud v Americe dlící, pro své nesmrtelné zásluhy o československou samostatnost zvolen byl jednohlasně (všemi hlasy) doživotním presidentem republiky Československé.

Zvolena nová vláda: ministrem zahraničí ustanoven Eduard Beneš, ministrem války Milan R.Štefánik; první českoslovenští ministři byli: K.Kramář, ministerský předseda, Gustav Habrman pro školství a národní osvětu, Václav Klofáč pro národní obranu, Karel Přášek pro zemědělství, Alois Rašín pro finance, František Staněk pro veřejné práce, František Soukup ministrem spravedlnosti, Adolf Stránský ministrem obchodu, Jiří Stříbrný pro pošty a telegrafy, Isidor Zahrdník ministrem železnic, Antonín Švehla ministrem vnitra, Vávro Štrbár pro zdravotnictví a lidovou výchovu, Lev Winter pro sociální péči a Mořic Hruban.

Předsedou prvého Národního shromáždění byl František Tomášek, místopředsedy František Udržal, Antonín Hajn, M.Bella, Alois Konečný.

Dne 21.prosince 1918 vrátil se do Prahy pokryt vavříny velikých svých činů a nehynoucích zásluh president „Masaryk“. Uvítání jeho bylo nadmíru slavné, nadšené a upřímné. Celá republika jásala vstříc svému tatíčkovi osvoboditeli.

Místní poměry za světové války:

Vyhlášení mobilizace 26.července 1914 vyvolávalo ve všech vrstvách občanstva hrůzu. Veškeré naděje v klidný život minul. Marny vše nářky a kletby. Otcové – synové nuceni hrubou rukou rakouských pochopů, nastoupili službu vojenskou. Bolné loučení nastalo. Nikdo nevěděl zda a kdy se vrátí.

Odešli otcové – živitelé rodin. A na místo nich přicházela temná příšera, průvodce každé války – hlad. Odchodem mužů nastal nedostatek pracovních sil, což mělo neblahý vliv na obdělávání půdy.

Drahota životních potřeb rostla úžasně tak, že na zakoupení jich nebylo vůbec ani pomyšlení. Za úředně stanovené ceny ničeho se nekoupí, neboť upíři lidští žádají ceny vyšší bez ohledu na to, zda kupující muže takový obnos zaplatiti. Tak prodávána byla mouka 1 kg za 12 až 20 K, 1 kg másla 50 až 80 K, oblek z chabé látky 500 – 800 K, atd.

Kdo neměl vlastních zásob a nemohl si jich za lichvářské ceny opatřiti, trpěl hlad. A tak zvaná zásobovací komise byla zbytečnou pro lid.

A ten ubohý lid venkovský trpěl a trpěl, a jen pro straně někde zaláteřil. Dovolávati se práva nemohl. Bohužel, že našli se namnoze i lidé, kteří znali jen své vlastní JÁ, starajíce se velmi úzkostlivě o to, aby oni měli co jísti a to na dlouhou dobu a při tom naprosto nedbali starců podvýživou zmírajících. A tací lidé dnes hrdě hlásí celému – celému světu, že oni to byli, kteří bořili Rakousko.

Publicita

MMR ČR
EU
Elektronický digitální povodňový plán
podpořil Karaj Vysočina
Sdružení obcí Vysočiny

Webkamera

webkamera Vojnův Městec

Počasí

aktuální teplota
14.1°C - 16:30:02 - 20.10.2019

Novinky e-mailem