Partyzán: nechtěl jsem za žádnou cenu umřít

Cikháj. Chtělo to nezazmatkovat. Kdyby odpálil nálož na vteřinu přesně, mohl vlak vyletět do povětří. Takhle ho jen zastavil. Muniční transport na Prahu se mohl vrátit zpět do Chrudimi a Oldřich Říha dostal rozkaz k přesunu. Jeden z posledních dnů druhé světové války se partyzánovi z Vysočiny zapsal do paměti nesmazatelným písmem. Na svůj protifašistický úkol si vzpomněl při sobotním kladení věnců k pomníku padlých spolubojovníků v Cikháji na Žďársku.

Jan Polívka z Vojnova Městce se přidal k partyzánské brigádě M.J. Husa (vpravo).

Napodruhé úspěšný

Vypjatá noční mise měla tehdy pokračování. „Pancéřový vlak totiž z Chrudimi vyrazil znovu, tentokrát mířil do Čáslavi. „Velitel rozhodl, že musím železnici zneškodnit ještě jednou. To už bylo ke čtvrté ráno a svítalo. Netroufl jsem si na lokomotivu čekat, a tak jsem trať vyhodil do vzduchu s předstihem,“ popisuje dnes osmdesátiletý rodák ze Skutče. „Při prvním nočním útoku jsem byl hodně nervózní. Šel jsme na akci sám a uvědomoval jsem si konec války. Nechtěl jsem umřít. Nálož vybuchla o pár vteřin dřív a vlak před kráterem stačil zastavit,“ loví v paměti Oldřich Říha.

Za války byl členem partyzánského pluku Ludvíka Svobody. Ten byl podle jeho slov velmi agilní jednotkou. „Útok na muniční vlak byl za protektorátu možná jedna z vůbec největších diverzních akcí. Zůstala tam po nás šedesát metrů dlouhá a třicet metrů široká jáma,“ nechává se slyšet.

Partyzáni si minulost
nováčka zkontrolovali

Říhův přítel Jan Polívka z Vojnova Městce se přidal k partyzánské brigádě M.J Husa, která operovala zejména na Vysočině. „Otec byl do této organizace zapojen a tak požádal velitele, aby mě vzali mezi sebe,“ říká.

S otevřenou náručí prý na Polívku nečekali. Vedení si mladého bojovníka důsledně „prokleplo“. „Zjišťovali si, jestli jsem neměl pletky s Němci. Zda jsem třeba nespolupracoval s NSDAP nebo domácími kolaborantskými organizacemi, jako byla třeba Vlajka,“ říká dnes třiaosmdesátiletý Polívka.

Jeho nejotřesnější zážitek pochází také ze železniční akce, tentokrát se ale vše odehrálo v Polsku. „Pokládali jsme u jedné lokomotivy miny, ale já jsem to nestihl. Vlak odjel, já ležel v kolejišti a všude okolo chodili Němci. Klepala se mi brada tak, že jsem si málem překousnul jazyk,“ vzpomíná. „Od té doby nevěřím tomu, když někdo řekne že se tehdy nikdy nebál,“ dodává.

Zdroj: Deník Vysočina 9. května 2005